Politika

Vojna v Čečensku bola samozrejme pod vlajkou RF, no pokiaľ si dobre pamätám, Čečensko-Ingušetská republika bola súčasťou RSFSR, a teda je ťažko ju považovať za teriotoriálnu agresiu či expanziu Ruska, ako sa písalo vyššie (((

Niečo k tej Čečne, keď už... zdroj Vanda Seidelová

Problém Čečenska není tak novým, jak by se mohlo zdát. Konflikty Ruska s Čečenci se táhnou již od 18.století, kdy se ruský car Petr I. snažil dobýt přístup k Černému moři a překážkou v cestě mu byl právě Kavkaz. Ve svém článku bych se však chtěla zaměřit především na problematiku rusko-čečenských vztahů po rozpadu Sovětského svazu.
V říjnu 1991 proběhly v Čečensku volby, ve kterých byl zvolen nový prezident Džochar Dudajev. Nový režim okamžitě vyhlásil nezávislost Čečenské republiky. Moskva tento krok interpretovala jako ohrožení teritoriální celistvosti země, avšak z celé řady vnitropolitických a zahraničněpolitických důvodů se rozhodla nezávislost Čečenska prozatím tiše tolerovat.
Situace v Čečensku se však neuklidnila ani v roce 1994. V té době velmi klesala popularita tehdejšího ruského prezidenta Jelcina, a to nebylo dobré před blížícími se volbami. „Krátká a vítězná“ válka měla posílit Jelcinovo postavení a odsunout aktuální problémy do pozadí. První čečenská válka (1994-1996) byla převážně partyzánskou válkou s mnoha ztrátami. Čečenský prezident Dudajev byl zabit, válka pokračovala. Velkou roli sehrál generál Alexandr Lebeď, krátkodobý tajemník Bezpečnostní rady Ruské federace, díky kterému bylo v srpnu 1996 podepsáno příměří – tzv. Chasavjurtovské dohody.
Následovalo tříleté období „nezávislosti“ Čečenska s novým prezidentem Aslanem Maschadovem. Avšak ani nový prezident bohužel nedokázal zemi stabilizovat. V roce 1999 ruské jednotky opět intervenovaly na čečenské území. Důvodem byl vstup oddílů Šamila Basajeva (jeho jméno se objevuje v americkém oficiálním seznamu mezinárodních teroristů) do sousedního Dagestánu pod heslem ustanovení islámského chalífátu na Kavkaze a také bombové útoky v Moskvě, ze kterých byli obviněni čečenští teroristé. Po roce bojů, kdy Rusové obsadili i poslední, čečenskými radikály držené město Šatoj, Rusko oznámilo vítězství. Druhá válka v Čečensku se také stala důležitým prvkem volební kampaně Vladimira Putina v ruských prezidentských volbách v březnu 2000. Avšak válka, oficiálně zahájená roku 1999, trvá dodnes. Putinova politika v Čečensku je diametrálně odlišná od Jelcinovy. Putin má pevnější postavení, než jaké měl Jelcin, a jisté zkušenosti z dřívějšího působení v KGB, a tak přistupuje ke konfliktu obezřetněji. V boji proti terorismu na čečenském území používá mnohem tvrdší metody a způsoby než jeho předchůdce. Rusko považuje konflikt v Čečensku za svojí vnitřní záležitost a odmítá intervenci třetí strany.
Celý konflikt je velmi složitý. V Čečensku nyní neexistuje funkční hospodářství, školství, infrastruktura ani žádné sociální jistoty. Míra nezaměstnanosti je 73%, což svědčí o naprostém rozkladu země. Toho využívají různé separatistické skupiny čečenských povstalců. Čečencům, nemajícím možnost uživit svou rodinu, mnohdy nezbývá než přijmout nabízený kalašnikov za almužnu několika dolarů. Kdyby měli možnost legálně pracovat, riziko takového způsobu obživy by se pravděpodobně velmi snížilo.
Čečensko je nyní totálně rozvráceným územím. Proč však chtějí ruské vojenské jednotky zůstat na území Čečenska i za cenu obrovských ztrát, a to nejen na lidských životech?
Zaprvé: situace se vymkla zúčastněným stranám z rukou takovým způsobem, že proti sobě nebojují jen Rusové na jedné a Čečenci na druhé straně, ale i Čečenci sami mezi sebou. Paradoxně, i kdyby ruští vojáci z oblasti odešli, vznikl by zřejmě nefunkční teroristický stát a válka by pokračovala mezi jednotlivými čečenskými skupinami.
Zadruhé: každá armáda, momentálně nenasazená v akci, přirozeně ztrácí svou bojeschopnost. Pro ruské ozbrojené síly jsou reálné situace velmi dobrým způsobem pro „udržování se v kondici“.
Zatřetí: je tady čečenská ropa a imperiální válka související s šachy globálních mocností o přístup k ropným polím a ropovodům v Kaspiku. Islámský čečenský stát by ekonomickým zájmům ruského kapitálu asi nevyhovoval.
Začtvrté: oficiálním zdůvodněním války ze strany ruských úřadů je ochrana územní celistvosti Ruska, ale především boj proti separatistickým fundamentalistickým muslimským skupinám, jinak řečeno teroristům. Není divu, po útocích na nemocnici v Budjonnovsku (1995), Moskvě (1999), Volgodonsku (1999), moskevském divadle na Dubrovce (2002), Beslanu (2004) a mnoha dalších. Všechny jsou připisovány právě Čečencům. A Ti? Řadoví obyvatelé chtějí konec války a dále je nezajímá, pod čí nadvládou zůstanou. Utvořilo se však mnoho (podle oficiální zprávy ministerstva vnitra dokonce 27) „gangů“ specializovaných na únosy a teroristickou činnost. Nejde tedy jen o Basajeva či Chattába. Tyto skupiny jsou financovány ze zahraničí. Jedním z důvodů je mimo jiné fakt, že hlavními dodavateli ropy např. do USA či Japonska jsou Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. Ti jsou čím dál více nespokojeni se skutečností, že na světový trh pronikne levnější (až o 20-30%) kaspická ropa. Právě proto vycházejí z Arabského poloostrova snahy o omezení výstavby ropovodů na Severním Kavkazu. Nejjednodušší je podporovat ty, kteří „zaručují“ nestabilitu v oblasti. Začíná být obtížné popírat, že mezi částmi čečenského hnutí odporu a lidmi financujícími Al-Kájdu neexistují styky. Bylo by však naivní domnívat se, že tito lidé jsou v Čečensku v dominantním postavení.
Problém intervence ruských vojenských jednotek na území Čečenska spočívá především v tom, že kdyby Ruská federace dovolila odtržení Čečenska, znamenalo by to nebezpečný precedens do budoucna a inspiraci pro další ruské oblasti se secesionistickými aspiracemi.
Jaké je však východisko z celého problému? Pokusím se nyní v závěru článku načrtnout možná východiska pro dlouhodobější řešení konfliktní situace. Musí se začít zcela od začátku - postupně budovat infrastruktury, školy, obytné domy a zlepšovat sociální situaci občanů. Musí vznikat pracovní místa, jelikož lidé již ztratili víru v poctivý výdělek. Téměř každý (kromě zlomku skutečných fanatiků) dá raději přednost penězům za „slušnou práci“ než penězům za zabíjení.
Jaký je tedy závěr? Domnívám se, že pokud se na území Čečenska nezačne intenzivně a efektivně investovat do budování ekonomiky a sociálního sektoru, situace se s největší pravděpodobností nezmění. V opačném případě se mohou právě prosperující ekonomika a rozvíjející se sociální sektor stát odrazovým můstkem ke stabilizaci této oblasti.

Má Pravdu.

tadeas, ten článok o Čečensku je dobrý. Vďaka. Triezvo napísaný. Skoro by som povedal, že ho napísal nejaký zapredanec.

... ale však sranda, néé? Naozaj, dobrý je.

nieco z dneska od Chmelara... ( nepisem to proti Schutzovi ani nikomu inemu, stoji to iba za precitanie a zamyslenie )
http://sk.wikipedia.org/wiki/Eduard_Chmel%C3%A1r

Dvorný komentátor denníka Sme Peter Schutz mi venoval dnešný komentár, v ktorom ma nazval demagógom, sluhom kremeľskej propagandy a moju analýzu o geopolitickom konflikte USA a Ruska označil za najväčší nezmysel, ktorý koluje na slovenskom internete. Za sluhu kremeľskej propagandy označil aj každého, kto považuje Európu za „akéhosi tretieho hráča, ktorý by mal robiť vlastnú politiku nezávislú od USA“. Nemám čas ani chuť reagovať na každú hlúposť, ktorá sa objaví v súvislosti s mojím menom – tým skôr od človeka, ktorý sa zahraničnej politike nevenuje, nerozumie jej a zneužíva ju len na potvrdzovanie svojich ideologických predsudkov - ale tento článok, taký typický pre prostoducho propagandistickú povrchnosť dneška, ma nakopol k nasledujúcej úvahe:
Každý pozorný čitateľ si všimol, že vo svojej analýze nekritizujem len americký postup, ale varujem aj pred ilúziou zo súčasnej ruskej politiky (napokon, rusofili nespokojní s týmto pohľadom mi to dali pocítiť). Ak si niekto mýli kritické myslenie, triezvy úsudok a snahu o nadhľad s kremeľskou propagandou, môže to byť len človek, ktorý potrebuje prehlušiť vlastné propagandistické úmysly. Peter Schutz bol vždy zaujato až fanaticky proamerický. Nikdy u neho nebolo badať obhajobu nejakých hodnôt, iba mocenských postojov. A tak bez mihnutia oka obhajoval všetky americké invázie, spolu s Hríbovou družinou volal švejkovsky „Na Bagdad!“, skalopevne nás presviedčal o nezvratných dôkazoch prítomnosti zbraní hromadného ničenia v Iraku, obhajoval flagrantné porušovanie medzinárodného práva zo strany USA a pohŕdal právami mučených väzňov z Guantánama a Abú Ghrajb. A dnes? Čuduj sa svete, tento podivný chlapík, ktorý nás roky presviedčal, že medzinárodné právo je zdrap papiera, sa dnes rozhorčuje nad jeho porušovaním zo strany Ruska a volá po sankciách s takou vášnivou nenávisťou akoby vrhal na Rusko mínometné granáty.

Keby bol Peter Schutz (a ľudia jemu podobní) taký zásadový v roku 2003, George Bush by okamžite dostal zákaz vstupu do EÚ, zahraničné investície Warrena Buffetta by boli zmrazené a vývoz amerických áut by bol zakázaný. Keby bol taký zásadový, nikdy by nemohol podporovať odtrhnutie Kosova a vpád do Iraku by ho rozhorčil. Lenže Petrovi Schutzovi (Štefanovi Hríbovi, Ivovi Samsonovi, Františkovi Šebejovi, Mikulášovi Dzurindovi – dosaďte si do tejto rovnice, koho chcete) nejde a nikdy nešlo o porušovanie medzinárodného práva, ktoré ho v prípade Ruska tak rozhorčilo. Vždy mu šlo predovšetkým až výlučne o lojalitu k americkému hegemónovi. Schutz navyše pohŕda zjednotenou Európou a každé jej posilnenie vníma tak ako americká administratíva minimálne od čias Richarda Nixona – ako porušenie subordinácie, spochybnenie vodcovstva Spojených štátov. Ak tu teda niekto paranoidne vidí v každom kritickom postoji ruského agenta, mal by sa zamyslieť nad tým, aké poslanie majú títo ľudia a koho záujmom slúžia. Naše (či už slovenské alebo európske) záujmy to rozhodne nie sú.

Ekonomické sankcie voči Rusku sú totiž takmer samovražedným nezodpovedným nezmyslom. Niečo iné je stáť za Ukrajinou a niečo iné stáť si na kábli. Všetci tí, ktorí sa vytešujú, že sme to Rusom ukázali a že Putin odvetnými opatreniami ožobračuje vlastný národ, sa proste rozhodli, že budú ignorovať realitu. Putin sa po odvetnom zákaze dovozu potravinárskych výrobkov z EÚ dohodol s latinskoamerickými štátmi, že vykryjú tento vyprázdnený trh a včera začala s priamym predajom ovocia a zeleniny do Ruska Čína. Tým nám ukázali dlhý nos. Kým Rusi si bez európskych potravín poradia (a Američania tento sankčný režim ani nepocítia), európski farmári stratia odhadom za ten rok 15 miliárd eur. Odlišná reakcia ruských a európskych štátnikov je neporovnateľná. Kým Putin avizoval, že prijme opatrenia tak, aby sa nedotkli ruských spotrebiteľov a výrobcov, európski lídri bezhlavo prijali americký plán a občanom EÚ povedali, že je to daň za slobodu. Bez akéhokoľvek záložného plánu B či návrhu na riešenie následkov pre obyvateľstvo. Príde vám to normálne?

Démonizovanie Putina nie je politika. Je to alibi pre jej nedostatok. Západ nemá žiadne nástroje na to, aby vnútil Rusku svoju vôľu. Ak je cieľom naozaj ochrániť nezávislosť Ukrajiny, potom jediným zmysluplným riešením je trilaterálna dohoda USA, EÚ a Ruska, že NIKTO z nich nebude zasahovať do vnútorných záležitostí Ukrajiny, že NATO nebude vyvíjať aktivity, aby sa stala Ukrajina jej členom a že všetky tri strany efektívne podporia ukrajinskú ekonomiku tak, aby zabránili jej hroziacemu kolapsu. Všetko ostatnú sú imperiálne hry. A Peter Schutz, ktorému bol osud nášho obyvateľstva vždy ukradnutý, je už roky ich verným sluhom. Nad takýmito postavičkami, ktoré bezobsažne až teatrálne a s vylúčením všetkých pravidiel výrokovej logiky škandalizujú ľudí s inými názormi, môžeme mávnuť rukou. Čo ma však úprimne desí, je zistenie, že európski lídri vedú našu ekonomiku do problémov, vedia, že je to slepá ulička, no pred obyvateľstvom robia svaly. To nie je daň za slobodu. To je čisté šialenstvo.

No a ja to doplním, aby každý vedel, čože to vlastne ten Schutz napísal:


Sankcie a demagógia


Vydávanie Európy za obeť zápasu o veľmocenský vplyv na Ukrajine slúži len a len kremeľskej propagande.

Hľadať za Ficovou rečou o „nezmyselných sankciách“ nejakú filozofiu by bolo precenením tohto politika. Nemusí vysvetľovať, dá sa mu odčítať z nosa, že najhlbšie, kam sa dostal, je vplyv na HDP.

Namotávanie opozície, aby sa s ním zjednotila v „záujme Slovenska“ – čo je boj o HDP - je už symbolická politika: Máme sankcie, spoločného nepriateľa.

To neznamená, že odmietanie alebo skôr preklínanie sankcií svoju „filozofiu“ nemá. Sám Fico už dávnejšie dúfal, že „pre akýsi geopolitický súboj sa neobetujú roky konsolidácie a boja s hospodárskou krízou“. Áno, to je o HDP, ale čo nestojí u Fica za obete, je ten geopolitický súboj.

Premiér ideu ďalej nerozvinul – našťastie. Zastúpil ho však skvelý politológ (a nesmierny mediálny expert), podľa ktorého sú sankcie proti Rusku „neuvážené a v tomto prípade USA vlákali Európu do pasce“.

„Neuvážené“ je, iste, vždy lepšie ako „nezmyselné“. Horšia je kontextualizácia, ktorá predkladá sankcie ako pre Európu neželaný zhubný dôsledok súboja USA a Ruska o Ukrajinu. Od sugescie, že ukrajinská kríza je spôsobená (aj) „snahou upadajúceho amerického impéria udržať si hegemóniu v čoraz zložitejšom a multipolárnejšom svete“, však väčší nezmysel na slovenskom internete azda ani nekoluje.

Obama šesť rokov odchádzal z Európy, pričom politické odchádzanie nasleduje odzbrojovanie. Dnes majú USA na starom kontinente zhruba 60-tisíc vojakov oproti viac než stotisíc na začiatku jeho mandátu. Aj preto, že v juhovýchodnej Ázii narastalo napätie medzi Čínou a jej susedmi, vojna v Sýrii eskalovala do najväčšej katastrofy súčasnosti, v kuse sa riešil iránsky jadrový program, v Severnej Kórei vládne šialenec väčší než jeho predkovia, a tak ďalej.

Nuž a za práve toho Obamu, ktorý začal ruským „resetom“ a otočil bezpečnostné priority, je čistá demagógia hlásať, že USA si Ukrajinu vybrali ako dejisko konfrontácie s Ruskom.

Táto koncepcia Rusko neidealizuje a prisudzuje mu tiež „imperiálnu identitu“. Vydávanie Európy za obeť zápasu o veľmocenský vplyv na Ukrajine, respektíve akéhosi tretieho hráča, ktorý by mal robiť vlastnú politiku nezávislú od USA, slúži len a len kremeľskej propagande, ktorá potrebuje ospravedlniť vlastné agresívne správanie. Jej sluhom je každý, kto či pri rozjímaní o sankciách, či o inom zvádza reč a zodpovednosť na „akýsi geopolitický súboj“.


Čítajte viac: http://komentare.sme.sk/c/7328478/sankcie-a-demagogia.html#ixzz3AC8Kprby

Shutzove nazory a komentare fakt nemusim (vratane stylu vyjadrovania), ale kazdemu sudnemu je jasne, akou optikou sa pozera na svet - rovnako ako u kaviarenskeho revolucionara Chmelara - a podla mojho nazoru o tom by komentator mal byt. Vzbudit polemiku, nastartovat !vlastne! kriticke myslenie, upozornit na dianie. Dostatocne inteligenty clovek si vytvara vlastny nazor a neprebera vyslovene myslienky komentatorov za vlastne. Za Chmelara som inak vdacny, je to uz asi posledny verejne viditelny clovek hlasiaci sa k europskym lavicovym hodnotam. A Smer ho fakt nemusi, kedze neraz upozoronval na to, ze Smer uz davno nezastava ziadne realne lavicove hodnoty. Slovenska politicka scena nema ziadnu funkcnu lavicu a v podstate ani pravicu...

no po prečítaní oboch som na strane Chmelára a v jeho článku si nájde definíciu aj pár tunajších pánov

Narazil som na takýto dokument:
https://www.youtube.com/watch?v=IpiZw1R8w-c

"....že NIKTO z nich nebude zasahovať do vnútorných záležitostí Ukrajiny, že NATO nebude vyvíjať aktivity, aby sa stala Ukrajina jej členom a že všetky tri strany efektívne podporia ukrajinskú ekonomiku tak, aby zabránili jej hroziacemu kolapsu." (Chmelar)

Je to neskutocny vychcalek tento Edo. Znova sa opytam: co ak sa Ukrajina SAMA rozhodne v nejakej miere integrovat na zapad (EU, NATO...)?

Chmelarovi a Krelmu postaci, ak Ukrajine nebude dovolene nic, co sa nepaci im, a basta! To je iba predstieranie snahy o nezavislost UA a zaroven obrovska nehoraznost. Vidim, ze Schutz si uplne opravnene a trefne kopol do tohto profesionalneho krasoducha, ktory ani tentokrat neprepasol prilezitost zagagat ako trafena hus.

Na zaver este uryvok zo skorsej linky od PatrikL, ktory na toto sedi jak rit na serbel:

„Putin wants a sort of, shall I say, maxi pad between his Russia and the West by creating an unstable buffer and making sure that Ukraine won't join anything“

a čo ak nie? hmm to je vlastne neprípustné, lebo ak sa neintegruje na západ tak je predsa odsúdená na zánik a pohltenie Ruskom.. človek si proste nevyberie

CraObs:
kolko fabulacie... zas. Ze co ak nie? Uz som to tu napisal asi opakovane: nech si zvolia CO CHCU. Ked to bude znova hoci aj Janukovyc alebo fasisticka junta, budiz. Ale preco ty trvas na tom, ze potrebuju diktat, paralyzu a rozvrat este aj z Kremla?

ukrajina a sama rozhodnut? nimcvaj nesnivaj prosim ta o nejakom samostatnom rozhodovani ukrajiny. vsetci dobre vedia ako sa tam rozhoduje.

nimm_zwei: zatiaľ som sa stále nedopátral (a ani mi nikto nevysvetlil) čo je to ten diktát a paralýza z Kremľa. Plyn, za ktorý Ukrajina (štátny Naftogaz) neplatia? Uhlie, ktorého majú tak na mesiac ma skladoch a naháňajú ho teraz po celom svete? Či?

aké fabulácie? ja len nie som skalopevne presvedčený že USA je to najlepšie na tomto svete, to je celé
ja neviem vobec odpoveď kam chcú, narozdiel od vás.. lebo rovnakú otázku možme položiť aj opačne.. nech sa sami rozhodnú či chcú integrovať na východ a potom zas je fabulácia čokolvek v spojení so západom?

ale to je o tom že je tam len diktatúra a nanúcanie z východu, zo západu nepripúšťate absolútne žiadne tlaky, podporu nič.. tak potom je ťažko keď to USA je tak svaté..